Rozhovor se „šmejdem“ Lubošem: „Prodej nebo zemři“

Nervózní brzký čtyřicátník. Zlaté řetězy na krku, výrazné hodinky a dozadu sčesané nagelované vlasy. Luboš, dříve prodejce hrnců, ovčích dek, masážních přístrojů a dalšího zboží. Z vlaku se mu podařilo vystoupit. Jak vzpomíná na kariéru „šmejda?“

Řekněte nám něco o sobě.

Jmenuji se Luboš (na přání neuveřejňujeme celé jméno, byť je redakci známo), bude mi čtyřicet, mám partnerku a dvě děti. Jsem z vesnice u Mělníka.

Jak jste se stal prodejcem na akcích především pro seniory?

Brzy jsem odešel od rodičů. Měli jsme spory. Nedodělal jsem střední průmyslovku, protože jsem se flákal a víc než škola mě bavily auta a parta kamarádů. Narodil jsem se do chudší rodiny a chtěl jsem se vyrovnat bohatším kamarádům. Jenže bez vzdělání jsem byl na pracáku. Pak mě kamarádka vzala na nějaké bláznivé setkání prodejců Amway do Neratovického kina. To je asi deset let zpátky? Nevím přesně. Bylo to tam fakt ujetý, nějaký poláci tam nutili lidi v sále skandovat „fired up“ a vyprávěli, jak se vlastně jen kamarádí s lidmi, pomáhají jim ušetřit prodejem kvalitních výrobků a díky tomu si žijou jak králové. Nevydržel jsem to a v půlce odešel.

A jak jste se pak ocitl mezi prodejci zboží na akcích?

Chtěl jsem v jedný firmě dělat řidiče. Jenže pak se ukázalo, že inzerát byl na řidiče, ale hledali prodejce. To už jsem byl finančně úplně v háji, tak jsem to zkusil. Vzal si mě do parády kluk, kterej už to dělal. Vypadal jak syn řezníka. Při těle, hlasitá řeč, takový ty chlapský kecy, jenže dokázal mě pozvat na oběd nebo pivo a půjčil mi peníze na bydlení a na nákup oblečení. Vozil mě bavorákem, ukazoval každej tejden co si koupil novýho a říkal, kolik vydělal. Tehdy nebyl problém vydělávat třistatisíc měsíčně, lidi byly po zboží hladoví. Možná ještě byly zvyklý, že se něco nesežene v obchodě a potřebujete známost. A my jako byly takovou tou známostí. Říkal že oblečení je polovina úspěchu. Musel jsem bejt upravenej a čistej, nosit kalhoty a košili a chovat se suverénně. Napřed jsem se směl jenom koukat, jak prodávaj ostatní a dělat takovej servis jako vydávání dárků, nošení židlí a tak. Pak jsem pomáhal prezentovat jako pomocník. To ještě nejvíc jely prodeje ovčích dek, tak jsem si vymyslel historku o alergické sestře, která se alergie zbavila tím. Že spávala nahatá přikrytá tou dekou z ovčí vlny. To se ostatním líbilo a začali taky vymýšlet historky. Pak jsme si dělali srandu, kdo řekne uvěřitelně pro ty lidi větší blbost.

Byl jste zaměstnanec?

Ne. Měl jsem živnosťák. Vlastně jsme fungovali na vlastní pěst. Zboží, co jsme předváděli a prodávali, jsem si napřed museli koupit. Pozvánky na akce jsme taky platili firmě, stejně tak ty autobusy. Ta firma nám vlastně jen dělala takovej servis – dovezli zboží, vytiskly pozvánky, zajistili dopravu, sál a my jim za to platili. Prej nás to mělo motivovat k tomu, ať líp prodáváme. Ceny zboží jsme si naprosto vymejšleli. Když to vypadalo blbě, tak jsme zlevnili třeba na třetinu. Pořád to byl minimálně dvojnásobek toho, za co jsme to kupovali.

Jaká byla vlastně psychologie prodeje zboží?

Jako nic jsme nevymejšleli. Prostě jsem přebírali vzor chování od těch, co nás k tý práci přivedli. Taky nás vedli k tomu, ať si kupujeme auta, televize a tak na úvěry. Vytvářelo to pak u nás závislost na tom každý týden něco prodat. Jinak bysme neměli na splátky. Prostě jsme jen přejímali chování, který jsme viděli u ostatních.

Proč jste se postupem času zaměřovali na seniory?

To nebylo tak, že bysme si je vybrali jako cíl. To vyplynulo samo. Chodili nejvíc a taky nejvíc kupovali. Pro děti, na svoje nemocný záda, jako svatební dary. Tak se pak vymýšlelo, jak je přemluvit. Postupem času se ty metody přitvrzovaly, jak lidi kupovali míň a míň. Místo historek o ségře alergičce, se vymejšlely historky o zázračných účincích infra lamp a že jim to zloději ze zdravotních pojišťoven nedají na předpis a přitom je to vyléčí, že je to spolčení doktorů s pojišťovnama, protože na jejich nemoci hanebně vydělávaj, přitom se problému zbaví jednoduše. Pak se i vymyslelo to vození lidí mimo místo kde bydlej. Byla snaha vytvořit u nich závislost na nás. Pak bylo zajímavý, že ty lidi se začali přemlouvat mezi sebou, aby to někdo koupil, když pánové se o nás tak staraj a podobně. Vono když víte, že vás ta akce stála patnáct litrů a že musíte prodat dva výrobky, jinak proděláte, tak to pak u některých vedlo k chování… Prostě na mě to už bylo moc, hledal jsem cestu jak ven.

A povedlo se?

Chvíli to trvalo. Když jsem chtěl přestat prodávat, najednou po mě chtěli peníze. Prej za vyškolení, za půjčky na oblečení, za reklamace zboží. Musel jsem si to odpracovat tak, že jsem zase místo prodávání dělal asistenta. Nakonec mi peníze neskončili a přišla na mě exekuce. Podala ji firma, pro kterou jsem to zboží prodával. Teda tehdy už měla asi třetí nebo čtvrté jméno.

Jak žijete dnes?

Zní to blbě, ale řeknu to. Pomohla mi smrt rodičů. Zdědil jsem barák, prodal ho, zaplatil všechny dluhy a teď můžu zas normálně žít. Teda normálně. Když se na mě někdo zadívá třeba v obchodě, tak mám pocit, že jde po mě, protože teď jsem přeci ten šmejd. A já se snažím vzpomenut, jestli jsem mu něco neprodal. Teď dělám řidiče a snažim se vyhýbat kontaktu s lidma. Hlavně s bejvalejma parťákama z prodejů. Některý to ještě dělaj. Ale zase aby to nevyznělo jen takhle – některý lidi měli fakt z těch věcí radost. Jako že se jim pod dekou konečně dobře spí. Nebo že vnučka má z těch hrnců radost, že jsou opravdu dobrý, jak bejvaly hrnce kdysi.

Jak se díváte na film „Šmejdi“?

Ten hon je podle mě přehnanej. Ty lidi dobrovolně jedou… Nebo spíš takhle. Je to takovej hon, žejo. Myslíte si, že ti prodejci jsou to nejhorší, odpad lidstva? Nebo že sou to lidi, co potřebujou uživit sebe a rodiny? Podle mě jsou to lidi, co prostě na začátku udělali chybu a teď už se toho vlastně nemůžou zbavit. Mají na té práci závislost. Buď prodají nebo i u nich zazvoní exekutor. Většina z nich začínali jako mladý kluci co chtěli zbohatnout a dnes si přeci nemůžou dát do životopisu, že prodávali hrnce. Už nemají na výběr. Prodají, nebo zemřou.

Přidat komentář

Zvýrazněné položky jsou povinné.

Přehled komentářů

  1. chudák malý.... (Anna Spěváčková, 26.4.2013 21:31:44) Odpovědět

    Tak ten hon je podle chudáka bývalého prodejce přehnaný...Oni nic, oni muzikanti, oni jsou přece lidi, co potřebujou uživit sebe a rodiny, a je úplně jedno, jaké metody používají, ne? Ještě ho chudáka malého budeme muset politovat, ne? Když už jste nás seznámili s jedním chudákem prodejcem, co takhle zveřejnit rozhovor s nějakou starou babičkou, která jede na předváděcí akce, protože je sama, děti ji nenavštěvují, nemá kam jít, s kým si pohovořit a ta samota je tak strašná? Co zveřejnit rozhovor s vedením města Neratovice, které toleruje předváděcí akce v příspěvkové organizaci města Společenském domě, aby město ušetřilo na jeho provozu? Zeptat se, proč ve městě Neratovice nefunguje Klub důchodců, aby senioři měli kam jít, posedět s vrstevníky, pohovořit si o svých starostech, uspořádat pro ně výlety, aby nemuseli vyhledávat šmejdí akce?

  2. rozhovor (Tomáš Malina - iSoutok, 29.4.2013 11:07:07) Odpovědět

    Dobrý den paní magistro, cílem rozhovoru bylo pouze přinést pohled ze strany bývalého prodejce. Nic podobného jsme nikde jinde nezaznamenali. Opatřovat rozhovor komentářem nepovažuji za seriozní. Článek na téma klubu důchodců příliš neodpovídá naší cílové skupině čtenářů (věkem), proto se prozatím nechystáme na toto téma článek psát. Možná později.


balisety stop

Výkop

Kolo první - zastupitelstvo

Kolo druhé - mediální (Mělnický deník) (iDnes.cz)

Kolo třetí - kolik stálo dopravní značení na Pražské

Kolo čtvrté - Za co může policie a za co město?

Kolo páté - konec balisetů?

Kontakt

iSoutok.cz